Tento příběh je mým dílem a proto jeho použitím nikterak neporušuji autorský zákon. A naopak, neporušujte ho prosím ani vy tím, že příběh zveřejníte (zvlášť když byste o něj připravili další kačery) bez svolení nebo jinde použijete.
Není to žádné mimořádně úchvatné literární dílo, ale příběh, který vznikl přímo pro tuto keš (příběh se neváže dějem přímo k tomuto místu, přesto může lokace atmosféru alespoň lehce naznačit).
Jde o povídku o pěti krátkých kapitolách. Berte ji jako obraz běžící na promítacím plátně, možná jako otazník ležérně zavěšený do oblak, námět k přemýšlení - jak si budete přát. Doufám, že se vám bude líbit zejména klidné místo, kde se řetězec kapitol nachází.
Jde tu hlavně o nápad a pokud se vám bude zamlouvat, třeba v budoucnu vzniknou i další příběhové keše. Taky mne možná někdo upozorníte na to, že něco podobného už znáte odjinud. Já zatím o ničem nevím, ale jsem jen kačer zelenáč, takže je možné, že někdo už něco takového zplodil.
Mějte rovněž na paměti, že se celý příběh musel vejít na velice malou plochu a přesto musí být čitelný, takže zde pracuji na velice omezeném prostoru.
Čtvrtek podvečer. Dusno pracovního týdne se nastřádalo do šedých pytlů na obloze a pak se veliký kostnatý žnec s elektrizujícíma očima rozpřáhl a čepelí kosy prořízl plátno. Bouřka a těžký děšť smyly stigmata hromadící se nervozity s dlaní časové klenby.
Petr seděl na skalním převisu nad rozlehlým jezerem s nohama jogínsky zkříženýma, bos a a v lehkých plátěných kalhotách a košili. Vdechoval čerstvý vzduch a vnímal, jak mu svěžest protahuje krevní oběh a čistí ho od všedních městských problémů.
Setmělo se. Petr seděl nehybně mnoho desítek minut a soustředil se jen na dýchání. Pak se zhluboka nadechl a s pomalým výdechem se začal pomalu vznášet. Jeho tajemství. Levitace. Od doby, kdy svou schopnost objevil, výrazně zdokonalil ovládání svého těla. Vznesl se ještě více vzhůru a přes vrcholky stromů se zahleděl na světla města, rozlévající se v údolí po ním do jediného útěšného plamene. Nedaleko odsud byl nevelký ostrov. Bylo zakázáno na něj vstoupit a nikdo nevěděl proč. Zákon tradující se po staletí.
Nedalo mu to. V tureckém sedu se nepatrně předklonil a jeho tělo se dalo do horizontálního pohybu směrem na ostrov. Nad západním břehem se Petr snesl vertikálně dolů a dosedl na velký placatý kámen. Místo bylo velice kamenité a jen sem tam se do výše mezi nerosty prodíral pokroucený strom. Menší mezery vyplňovaly bujné trsy vlhkomilných trav.
Petr se propletl kolem několika rostlin. Zaslech pleskot. Nejdříve se domníval, že jde o šplouchání vody o břeh, ale pak zahlédl starý člun s vesly, houpající se sotva pár kroků od něj na nocí rozvlněné hladině.
Tiše se přes kameny doplížil k nedaleké skále. Špičaté kameny se vypínaly do výšky jen o trochu větší, nežli kam dosáhl špičkami prstů. Opřel se o ně naplacato dlaněmi, stoupl na vyvýšenou černou horninu a opatrně nahlédl nad kamennou oponu.
Zády k němu sedělo děvče. Obyčejná holka z města, zdálo se. Pak ale vyřkla větu, kterou si Petr pro její neobvyklost velmi dobře zapamatoval. Za chvíli přímo z vody vystoupila druhá dívka! Petr tomu chvíli odmítal uvěřit, ale pak si vzpomenul na svou nedávno objevenou schopnost levitace a naprázdno polkl. Vodní víla? Jezerní panna. Poloprůhledná, jemná jak měsíční svit.
Čtvrtek podvečer. Lucie vyklouzla z domu neslyšně jako kočka. Vzduch po bouři byl smyslně opojný. Za hodinu přišla k jezeru, z křoviska vytáhla starý dřevěný člun a vesla a spustila ho na vodu. Nemusela být zvlášť opatrná, takhle pozdě a po bouři tu bylo liduprázdno. Naskočila do loďky a za několik minut už uvazovala silný lněný provaz k pokroucenému kmenu stromku na kraji ostrova. Propletla se mezi kameny a sedla si na břeh za skalní stěnou. Severovýchodní břeh jezera byl takřka v nedohlednu. Opřela se o studený kámen.
„Ryba je rybou, pták ptákem, jen člověk touží být rybou i ptákem, ale nikdy člověkem, a v tom tkví jeho žal.“
Jezerní víla pomalu vystoupila z vody a usedla na trs tmavě zelené traviny. Kdysi se na Lucii usmívala, ale v poslední době byla stále smutnější.
Lucie na ni však nebrala velký ohled. Vzpomněla si na pravidla této prapodivné tajemné hry: Každé, byť sebenepatrnější přání bude vyplněno, leč vykoupeno bolestí a neštěstím někoho jiného. Těžiště rovnováhy bylo přitom vždy blíže tragické straně.
„Lucie, musím ti připomenout pravidla, i když je dobře znáš.“ A pak víla lehkým zvonivým hlasem prodchnutým starostí zopakovala, co Lucie velmi věděla. Pak znepokojeně dodala: „Víš, v poslední době jsou tvá přání stále marnivější. A přitom přivádějí lidi do záhuby, přinášejí jiným bytostem veliké hoře. Ale jen ty to můžeš zastavit. Nebo někdo, kdo prohlédne tvé tajemství, které si tak úzkostlivě střežíš.“
„Ale no tak. Copak jsem si sama nevytrpěla dost? Mám zahodit takovou šanci? Nikdo by se svými přáními nenaložil jinak. Každý by pro sebe nechal jiné trpět.“ Víla tázavě pozvedla oči k Lucii, která se zasnila, než řekla:
„Přeji si být na chvíli mimo tenhle čas, mimo náš prostor, na planetě plné jezer a rostlin, které mě budou hladit něhou svých barev a zpívat mi ty nejkrásnější melodie, chci se protančit tou zahradou.“
Víla k ní pomalu přistoupila, dotkla se jí a přitom se letmo podívala směrem ke kamenné stěně. Její oči se střetly s očima lidského tvora. Neucukla, jako by o něm dávno věděla. S tajemnou prosbou na Petra lehce mrkla. Lucii obestřela aura zlatavého světla. Netušila, že na ostrově není sama. Petr se na ni díval skrz lehký světelný závoj jejího sladkého zapomnění a srdce se mu rozbušilo. Byla krásná. Obyčejně, lidsky krásná. Probolená ke zkažené malichernosti.
Lucie se probrala ze zasnění s úsměvem sladkého zapomnění. Víla vstoupila do vody. „Nezapomeň, další přání smíš pronést zase za týden, ne dříve,“ rozplynula se v hladině. Petr věděl, že nesmí dlouho váhat. Levitací se dostal k nejbližšímu břehu jezera a ukrytý v hustém porostu lesa přikrčen počkal, až k němu dívka dovesluje.
Lucie vtáhla loďku s vesly pod hustý keř a pečlivě ji přikryla širokými větvemi. Prodrala se křovisky na cestu, kterou odstiňovaly a vydala se na cestu k domovu. Petr chvíli počkal a při jejím sledování si počínal velice obezřetně. Dívka a její netušený stín vkročily do městské zástavby. V nových rodinných domcích se mu ztratila za nízkou domovní brankou. Petr počkal a pak se s přiblížil k vrátkům, předstíraje, že hovoří mobilním telefonem. Pečlivě si zapamatoval příjmení na schránce. Měl štěstí, nebylo to jméno v Čechách právě obvyklé.
Doma se Petr zavřel v pokoji a netrpělivě spustil počítač. Připojil se k Internetu a zadal do vyhledávače zapamatované příjmení a slovo „událost“. Pod několika reklamními odkazy nikterak nesouvisejícími se zadanými požadavky objevil útržky jakýchsi přibližně rok starých zpráv.
„Rodina pohřbena v troskách hořícího automobilu,“ hlásal titulek. Text hovořil o automobilovém neštěstí, zaviněném opilým řidičem nákladního auta jedoucím v protisměru. „Otec rodiny a jeho tříměsíční dcerka na místě mrtví. Maminka dítěte převezena do místní nemocnice. Její stav je velice vážný.“
Několik dalších článků na jiných informačních portálech ukazovalo na stejnou událost. Po nekonečném listování stránkami našel Petr další podivnou zprávu. Portál patřil jakési málo známé církevní odnoži.
„Zázračné vyléčení pany F. - Ježíž Kristus i po dvou tisících let stále léčí a projevuje svou velkorysost. Milosrdenství boží jest bezedné. Paní F., která po těžké havárii ležela v bezvědomí v místní městské nemocnici a jejíž dcera, která se havárii vyhnula dalším velkým zázrakem, již přestávala věřit ve zlepšení stavu své maminky, se ze dne na den zázračně uzdravila.“ Článek pokračoval výčtem zázraků popsaných v Bibli a odkazy na zjevení panenky Marie u nás i v zahraničí a dále velebil všemohoucího. Petr nemusel číst dál, okamžitě věděl, kolik uhodilo.
Podle data uvedeného u článku zobrazil zprávy z onoho dne na věhlasném zpravodajském servisu. Má-li být každé přání vyváženo cizím neštěstím, určitě ho dokáže okamžitě poznat!
Po mnoha minutách listování stránkami na něj padla těžká tíseň. Jako by na to byl zapomněl. Jako by byl zapomněl, kolik neštěstí denně proteče zprávami světových televizních kanálů, kolik bolesti a žalu vyplaví žurnalistická zvědavost. Jako by se tím svět vyzpovídal a stůl byl zase čistý.
Zuřící sopka v Kordillerách Střední Ameriky. Školní autobus smetený z přejezdu nákladním vlakem. Ropa unikající do moře z tankeru a nekompromisně dusící vše živé v cestě. Válka na Blízkém Východě. Exploze limuzíny před americkým velvyslanectvím v Káhiře. Rostoucí zadlužení zemí třetího světa. Prodej orgánů na Balkáně. Jedna zlá zpráva vedle druhé. Jako opelichané černé vrány mačkající se na zmrzlém drátě elektrického vedení. Mezi nimi několik vrabčáků s jemně do barevna obarveným chmýřím – narozené bílé gorilí mládě v zoologické zahradě, výstava pro charitativní účely. A všude kolem vakuum reklamy a alibisticky nemastné politiky.
Kolik zla muselo vykoupit Luciinu malichernost? Kolik z něho by se bylo tak jako tak stalo? Čemu mohla Lucie zabránit? Který černý roj zabijáckých včel přivábila na načinčanou hmyzí královnu svého hloupého přání? Měla na to právo, po tom, čím si sama prošla? Měla právo zaplatit tak vysokou cenu, byť tím zachránila svou matku? A co teprve ta hloupoučká dívčí snivá přání, která si mohla splnit i pouhou fantazií?
Petr se rozhodl, že tomu musí zamezit. Za týden se vydal k ostrovu hned z rána, když ještě město spalo.
„Ryba je rybou, pták ptákem, jen člověk touží být rybou i ptákem, ale nikdy člověkem, a v tom tkví jeho žal.“
„Čekala jsem tě, Petře, děkuji, že jsi přišel,“ usmála se jezerní víla, když vystupovala z vody.
A v tu chvíli Petrem projel neuvěřitelný pocit moci a síly. Vlastně teď mohl mít, cokoli si přál. Stačilo jen myšlenku vyslovit a kouzlem ji snadno zhmotnit. Copak to není sen každého tvora na téhle Zemi?
Víle rostla hrůza v očích. Dokázala přesně přečíst, co si Petr myslí. Upřela na něj veškerou svou vůli.
Petrovi začaly v hlavě naskakovat všechny ty hrůzné zprávy, které našel na Internetu, smíchané s fotkami z nacistických i komunistických koncentračních táborů, které kdysi viděl v historických knihách.
„Nech toho, slyšíš?!“ rozkřikl se na vílu, když se k obrázkům přidal vysoký ječivý tón, ze kterého mu málem praskla hlava.
„V tobě je naděje, Petře, nepokaž to, prosím,“ trvala na svém víla.
„Dobře. Budeš mít, co chceš. Přeji si, aby se každé Luciino přání krutě obrátilo proti někomu z jejích blízkých. Musí se však o tom předem dozvědět.“
Víla se usmála a pomalu se rozpustila v hladině, zůstal jen lehký nazlátlý prach ulpívající na vodním zrcadle.
Na konci všech příběhů je otazník. Ne tečka nebo vykřičník, jak se mnozí domnívají. Protože i když princ v pohádce skolí draka a vezme si princeznu, není to konec. Může se objevit drakův rozezlený příbuzný a začít cirkus nanovo. Nebo do manželství královského páru přibydou děti a ty samy přinesou spoustu radosti i strastí. A také jejich příběh pokračuje, štěpí se a znovu se spojuje v jeden, donekonečna.
A tak, budoucnost je vždy otazník. Výzva poodhrnout oponu, obavy z kroku do prázdna, rozechvělé očekávání.
Petr tedy pro tentokrát zvítězil nad svým horším já, ale příběh tím samozřejmě nemohl skončit.
Lucie připlula večer na ostrov a víla na její volání nereagovala, neukázala se. Zděsila se, že někdo poodkryl roušku jejího tajemství. Přesto se denně vracela a zkoušela to znovu. Víla se zjevila opět za týden. Řekla Lucii, že kdosi, koho nesmí prozradit, objevil její kouzlo. Potom jí vyprávěla, co si přál a jaké jsou tedy podmínky Luciina dalšího přání.
„Lucie, budeš-li si dnes nebo kdykoli jindy něco přát, zle to poznamená někoho z lidí, které máš ráda.“
„Stejně už nikoho nemám. Jsem sama, jezerní vílo!“
Jakmile to však dořekla, vynořil se jí v mysli obraz maminky, která se díky víle a jakémusi cizímu velikému neštěstí jako vykoupení uzdravila po havárii, jen duševně na tom byla moc moc zle. Pak si vzpomněla na dědečka, kterého má tolik ráda. I na dvě kamarádky, se kterými si říkaly úplně všechno.
Lucie se rozplakala, víla ji konejšila očima. Dívka se nakonec vrátila domů, aniž by si cokoli přála.
Otevřela vrátka do zahrady a... zastavila se. Zničehonic se obrátila a rozeběhla se směrem k ostrovu.
Petr nedokázal přestat na Lucii myslet. Po několika týdnech se vrátil na ostrov, ale tu zajímavou dívku na něm nenalezl. Zkusil to znovu, znovu, opět – a zase nic. Bolelo to, ale pochopil, že to tak musí být.
Vílu už volat nechtěl. A proto se nikdy nedozvěděl, zda Lucie neodolala pokušení ani přes tak těžký trest nebo tu tvrdou zkoušku zvládla. Jestli si v životě našla svůj kousek štěstí. Některé věci je lepší nechat nedořečené.
A tak v životě nalézáme a ztrácíme ostatní lidi, prolínáme se s nimi, míjíme se. Srdce se rozbuší jako zvon, ale i jeho ozvěna brzy dozní v kopcovité krajině času. Tragédie a přání, prchavé chvilky štěstí, to vše zůstává, rodí se, trvá a zaniká. Dobro, zlo. Sny, touhy, křivdy. V křehké, tajuplné rovnováze, kde každý úsměv je vyvážen dvěma hořkými slzami.
A v oblacích zůstávají zavěšeny veliké otazníky.